Zakroucené banány a okurky

Zakroucené banány a okurky

Zprávu o rovných okurkách vypustil do světa britský bulvární deník a o ohnutých banánech se v ČR diskutovalo již v polovině devadesátých let.

Ve skutečnosti se jednalo pouze o zařazení do kategorie „tříd podle jakosti“. U banánů první jakostní třídy je navíc ještě definováno, že nesmějí být poškozené, otlučené, zmrzlé, nebo abnormálně zakřivené (zkroucené, tedy defektní, které komplikují uskladnění a odhad váhy). Totéž platí pro okurky.

Neexistuje ale žádná definice, jak by měl banán vypadat, ale v jakém stavu by pro zákazníka měl být.  Takže opět kachnička.

 

Jak přesně je to se zahnutými okurkami vysvětlil nedávno na svém Facebooku známý český internetový publicista Patrik Zandl:

Kupoval jsem si v mém oblíbeném zahradnictví na Pavláku hnojivo a postarší dáma přede mnou kupovala nějaký postřik. Pan prodavač, jak má ve zvyku, s ní laškoval a říká jí, že tohle je pravá chemie, receptura ještě z totáče, která vyvraždí všechny škůdce a postarší dáma se rozhorlila, že to je moc dobře, že s tou dnešní Evropskou unií, která nám zakazuje křivý okurky a tak vůbec, je to hrozný. Takový oslí můstek, že jsem se na ni musel podívat přes brýle, abych se přesvědčil, zda to není Bobošíková. Nebyla.

Jděte už s křivýma okurkama a EU do pr…. Norma na křivost okurek existovala už za totáče, důvod je prostý: průmyslové podniky a jiné vývařovny. Tam mají kráječe okurek, do něj se okurka, jejíž oba konce se dotýkají, nedá strčit. Proto norma stanovovala, jak v které kategorii mají být okurky zakřivené, aby si nákupčí takového podniku či vývařovny nekoupil paletu okurek, kterou si nemohl předem prohlédnout kus po kuse a pak se nedrbal, jak ji v kuchyni pro tisíc lidí asi tak nakrájí do salátu, když se to do mašiny nedá strčit a nakrájet tunu okurek, to abyste si zjednali brigádníky.

Jediné, co s tím udělala nebohá EU bylo, že stanovila pro celý trh jednotné zakřivení, takže se nestávalo to, co se do té doby stávalo, že jste při nákupu v cizině museli dumat, podle jaké normy nakupujete. Což do pádu totáče nikoho krom pracovníků PZO nemuselo trápit. Dneska se z toho udělalo téma té nechutné přikazující EU. EU má mnoho vad, ale rozhodně jimi není sjednocení obchodních norem a předpisů v rámci trhu sedmadvaceti zemí.

A dokonce to není tak, že křivou okurku nesmíte prodávat. Můžete. Jen nesmíte tvrdit, že je to první třída. Pokud je chcete prodávat na tržišti, stačí tam napsat NS (jako nestandard) a uděláte úřednímu nároku za dost. Každý si může svou okurku prohlédnout, zda je na něj křivá či tlustá dosti a je po problému.

Toť celé opatření. Vždycky, když někdo remcá něco podobného na platné “EU nařízení”, jsou nejpravděpodobnější dvě varianty: dotyčný tomu vůbec nerozumí nebo implementaci nařízení někdo v Česku podělal. Pravděpodobnost, že by to nechali Evropskou unii podělat obchodníci v Německu nebo v Holandsku je pramalá.

Doteď přemýšlím, jestli jsem té postarší paní měl zkusit něco takového vysvětlit. Jestli tyhle souvislosti jsou něco, co si nesyslím já ve svém povýšeném rádobyintelektualismu a co by způsobilo její prozření, její větší radost ze života, kdyby zjistila, že za jeho podělanost nemůže Evropská unie a konečně se může soustředit na hledání pravé podstaty jeho podělanosti. Pak jsem, pravděpodobně s povýšeností sobě vlastní, neřekl nic. Mimo jiné proto, že ten postřik, co si paní kupovala a co je ta pravá chemie, co pěkně smrdí a všechno vyrube, je silně toxický, dráždí kůži i oči, nesmí se používat míle daleko od studní, natož bez respirátoru a paní ho bude stříkat na své zahrádce ve slušivé halence a postmoderních leginách. Nu co, v nejhorším případě jí večer bude jen pořádně šloufl, ale to je z těch okurek.

Jo a chcete slyšet tu o pomazánkovém másle? Věnoval jsem vloni několik desítek hodin svého života, že jsem investigoval “příběh pomazánkového másla” – a spadá to do druhé kategorie…Tak o tom zas jindy.